Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu 1. část

Nie každý má možnosť vidieť Ameriku z pohľadu cyklistu. Dvom ľuďom sa to podarilo. Renáta a Martin Stillerovi sú cykloturisti. Vydali sa na jednu zaujímavú cestu. Našim čitateľom sľúbili, že nám budú posielať z ich dobrodružnej cesty reportáže. Dnes uverejňujeme 1. časť --- Autormi textu a fotografií sú Renáta a Martin Stillerovi --- Úvod Naše měsíční cykloputování po Kubě je součástí a vlastně i začátkem půlroční cykloexpedice po americkém kontinentě, která pak dále bude pokračovat do Mexika a hlavně Spojených států Amerických. Na tuto cyklocestu jsme se vydali s manželkou Renčou sami dva, jen na našich kolech, bez podpory jakéhokoli jiného doprovodného prostředku, vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší. Během našeho cykloputování po „ostrově svobody“ se podíváme do dvou oblastí. Nejdříve to bude severozápadní část mezi Havanou a Pinar del Rio, a to konkrétně hlavně region Viňales. V druhém díle pak zavítáme mnoho set kilometrů na jih, úplně na opačný konec Kuby do oblastí mezi Santiago de Cuba a Manzanillo. 1.díl - Cykloutoulky Kubou – severozápadní část Přílet Přilétáme z německého Frankfurtu přímo do hlavního města Kuby, tedy do Havany. Z letiště se ihned s našimi obrovskými zavazadly (sbalenými koly v krabicích) přesouváme do tzv. casa particulares, což je taková kubánská obdoba „zimmer frei“. Paní domácí nás přijímá velmi přátelsky a hned se s ní domlouváme na prodloužení našeho pobytu v Havaně z původních plánovaných 2 dnů na tři. To abychom získali více prostoru na skládání kol, nákup zásob na cestu, ale hlavně na prohlídku samotné Havany, o které jsme strašně moc slyšeli. Havana První kubánské dopoledne trávíme skládáním kol. Jde nám to celkem od ruky a již po 4 hodinách máme hotovo a můžeme vyrazit do města. Bydlíme v turisty ne moc navštěvované čtvrti Centro Habana, ale hned po pár minutách zjišťujeme, že to je asi ta pravá živá Havana. Oprýskané domy, hloučky posedávají a pokřikujících Kubánců, všude trošku zmatku a chaosu, ale přesto je všude cítit příjemná atmosféra. Pokračujeme po vyhlášeném pobřežním bulváru Malecón k pevnosti Fortaleza de San Carlos a dále k hlavní katedrále. To jsme v turistickém centru Havany v části Habana Vieja. Všude v ulicích obdivujeme staré americké limuzíny z první poloviny 20.století a připadáme si trošičku jak v automobilovém muzeu. Následující celý den trávíme touláním se po Havaně po jejích dalších zajímavostech. Ulice jsou plné tzv. bicitaxi, což jsou takové velké zastřešené tříkolky, kterými se můžete nechat svézt. Dalším druhem městské dopravy kromě běžných taxíků jsou tzv. cocotaxi, malé žluté motorové trojkolky ve tvaru kokosového ořechu. Přehlédnout se nedají také dlouhatánské autobusové přívěsy tažené kamionem, do kterých se vejde mnoho desítek cestujících. V Havaně narážíme také na nepříjemné „jineteros“, což jsou lidé, kteří se snaží nalákat a různými způsoby obelstít turisty. I my se částečně stáváme obětí, když nás pozvali do jednoho kulturního domu na „mojito“, což je pravý kubánský nápoj s příchutí máty. Nakonec po nás vyžadovali, abychom zaplatili nejen za naše pití, ale i za to jejich. Na tuhle fintu jsme jim ale neskočili a po párminutovém vyjasnění situace s číšníkem platíme za sebe a odcházíme. Číšník na dané podvodníčky volá policii, neboť oni na zaplacení údajně nemají. Takže příště již musíme být více ostražití… . Samotné město Havana nás strašně zaujalo svojí nádhernou koloniální architekturou. Takové množství historických budov, starobylých památek atd. se jen tak nevidí. Škoda jen, že velké množství domů je ve špatném, mnohdy až zpustošeném stavu. Být tu před padesáti a více lety, to muselo být něco nepředstavitelně nádherného… Start cykloputování a první den v sedle Kola máme složená, brašny naložené a můžeme opustit Havanu. Vyrážíme po pobřežní silnici směrem na západ. Doprava je celkem dobrá a po pár kilometrech jsme za městem. Občas zastavujeme o pláží, ale nejsou nic moc, na koupání spíše vůbec. První den se celkem táhne, je dost teplo a navečer trošičku podceňujeme včasné hledání místa noclehu. Nakonec už téměř za tmy se ptáme u jednoho domečku, zda bychom si u nich nemohli postavit stan na zahradě. Bez přemýšlení přichází odpověď „sí“. Hurá, tak dnešek máme vyřešen. Naši hostitelé jsou strašně moc ochotní, pohostinní a nakonec celá nám ze svého mála poskytují i večeři a spíme přímo u nich doma v pokojíku jejich syna. I přes chabou španělštinu debatujeme na všechna možná témata a dozvídáme se spoustu zajímavých věcí. Opravdu příjemný večer. Kubánci a jejich pohostinnost Kdopak by to čekal? Takhle pohostinných národů už asi fakt na světě moc není. Dá se říci, že téměř každou noc jsme spali u někoho na pozemku a snad kromě dvou případů nás nikdo za celý měsíc neodmítl. Několikrát jsme spali u lidí přímo doma a mnohdy jsme dostali i něco k večeři a ovoce ke snídani. Všichni byli moc přátelští, dobrosrdeční a rádi si povídali. Na tuhle pohostinnost budeme opravdu velmi rádi vzpomínat. Hygiena Pokud navštívíte Kubu na kole jako my a budete chtít navštívit i zapadlé kouty ostrova, pak vám nezbude asi nic jiného, než zapomenout na každodenní sprchu a domácí komfort. Občas sice narazíte na kemp nebo ubytování v soukromí, ale jako naschvál zrovna ne v době večera. Naši záchranou byli vždy ale dobrosrdeční lidé, u kterých jsme nocovali. Vždy nám nabídli možnost „baňar se“, tedy vykoupat se. Ale pozor…s běžnou sprchou se to nedá srovnat. Když bylo dobře, ze zdí byla stará železná trubka a z ní stříkala voda. Mnohdy musel stačit ale velký kýbl s vodou a k němu hrníček. Hrníčkem naberete vodu, namočíte se. Pak se namydlíte a zase se hrníčkem splachujete. Primitivní, ale velmi účinné a jak jsme za to byli rádi. No a když nebyla v domku ani koupelna, tak jsme „baňar se“ prováděli na zahradě. Kubánská obydlí Dá se říci, že jsou všechna stejná a obdobně jednoduše zařízená. Komunismus v tomto směru opravdu moc rozdíly nepovoluje. Domečky nemají většinou v oknech skla, spíče jen takové dřevěné nebo kovové sklápěcí okenice. Sklo není třeba, je tu teplo a je třeba stále větrat. O koupelnách jsme už psali. WC většinou nesplachuje a nemá prkénko. Kuchyně jsou strašně jednoduché, minimum nábytku, spíše jen police a pulty. Nádobí jako u nás před 40 lety. Ložnice i obýváky jsou strašně jednoduché, nábytku též minimum. Je to tím, že Kubánci moc druhů oblečení nemají. Obýváky bývají útulné, vybavené dřevěným nábytkem, který je většině rodinách téměř stejný. Jako přes kopírák. Podlahy jsou většinou hladké betonové a kvůli prašnosti bez koberců. Většina domácností vlastní už i barevný televizor, DVD přehrávač a video. Tahle vymoženost západního světa byla na Kubě povolena veřejně zhruba před rokem a něco. V té době přišel na trh i mobilní telefon, ale stojí hrozně moc peněz a běžní lidé nemají šanci si ho dovolit. Region Viňales Po několika dnech šlapání v úmorných horkách přesahujících výrazně 30 °C ve stínu v celkem zvlněné krajině dorážíme do nádherné oblasti kolem městečka Viňales. Tyhle útrapy jsme museli podstoupit, abychom si mohli prohlédnout jedinečné útvary „mogotes“, takové zničehonic z krajiny vystupující vápencové zakulacené kopce porostlé bujnou vegetací. Ve Viňales si na tři noci pronajímáme „casa particulares“. Jeden celý den prší…taková to změna! Další den jdeme na průzkum okolí. Ještě že máme ta naše kola…na nich vyrážíme do nitra mezi mogoty, kde se rozprostírá fantastické pestrobarevné údolí, kde jako by se zastavil čas. Políčka různých barev, domečky a chatrčky, volně pasoucí se koně, dobytek a další domácí zvířata. Opravdu idylická krajina. Trávíme zde několik dopoledních hodin s tím, že večer se ještě vrátíme. A mezitím vyrážíme do 30 km vzdálené jeskyně Santo Tomas, která je největším jeskynním systémem na Kubě. Jedná se o přírodní jeskyni – tedy bez elektrifikace, bez betonových chodníčků, jednoduše s troškou speleologického dobrodružství. Tak tohle stálo také za to a díky perfektní angličtině velmi zábavného průvodce to bylo ještě více okořeněné. Cestou zpátky při západu slunce míjíme znova mogoty a opět se kocháme celou okolní krajinou. Tak tato oblast rozhodně vyhrává na celém úseku naší cyklocesty po severozápadní Kubě. Dvě různé kubánské měny Ano, čtete dobře. Tenhle výmysl je snad jen na Kubě. Platí se zde tzv. „peso cubano“ a „peso convertible! Laicky vysvětleno – peníze pro Kubánce a peníze pro turisty. Za 1 USD dostanete 1 peso convertible (CUC) a za něj 24 pesos cubano. Obyčejnému turistovi z hotelu stačí jen to CUC, ale cestovatel se bez pesos cubano neobejde. A co se v jaké měně tedy platí? Je to malinko chaotické, ale všeobecně lze říci, že ve všech komerčních místech za vše tvrdě zaplatíte v CUC. Za to na vesnici se všude platí v pesos cubano. Např. chleba, ovoce, zelenina, strava v lokálních hostincích atd. mimo turistická centra se platí v pesos cubanos. Někdy to ale rozum nebere…na benzince koupíte vše jen v CUC…zápaďácká zmrzlina stojí třeba 1,5 CUC=35 cubano a kousek vedle stojí zmrzlina 1 cubano. Nebo pizza na benzince 2 CUC=48 cubano a za rohem v lokální pizzerii 7 cubano. Takže když se v tom člověk začne po pár dnech trošku orientovat a nemá ostych před opuštěním obchodů pro turisty, může žít a jíst velmi levně. Neptejte se ale na to co jíte, respektive z čeho to je a jak se to připravovalo Jídlo a pití Velmi důležité téma a pro nás občas celkem nečekaný problém. Na Kubě se totiž s běžnými obchody či supermarkety vůbec nesetkáte. Možná tak v Havaně, ale i tak je sortiment značně omezen. Sehnat tedy jídlo během šlapání mezi vesničkami či malými městy není lehké. Koupit salám či sýr je téměř nemožné a tak se musíte spokojit s chlebem a rajčaty. Občas v nějaké rádoby restauraci si můžete koupit něco nechvalné chuti, co vypadá jako párek, ale chutná spíše jako umělá hmota s příchutí gumy. Když máte štěstí, narazíte na nějaké ovoce, ale párkrát se nám stalo, že i několik dní jsme na to měli smůlu. Obchůdky v menších městečkách a vesnicích jsou zcela vybrakované…jídlo je tu na lístky a cestovatel má tak mnohdy smůlu. Když narazíte na pekárnu, musíte si vystát frontu a pak možná něco dostanete. Nikdo se vás ale neptá, kolik chcete. Musíte vzít to, co dostanete a to ještě buďte rádi, že vůbec něco máte! Občas narazíte na tzv. „tienda“, česky „stánek“. Tady se prodává za CUC a vše je tedy mnohonásobně dražší a mnohdy dražší než v Evropě. Třeba jedna konzerva fazolí nebo omáčky na špagety stojí kolem 2 CUC. Za tuhle částku v lokálním hostinci máte 4 obědy! Voda je asi nejdůležitější téma pro cyklocestovatele. Volně pít vodu se důrazně nedoporučuje. Jste tedy nuceni kupovat balenou a ta je jen za CUC. Cena 1,5 litrové láhve se pohybuje od 0,7 do 1,5 CUC, tedy asi 15-30 kč. Koupit ji ale není možné všude, takže je velmi důležité vozit dostatečnou rezervu, nejlépe na další 1-2 dny, pokud jste v zapadlých koutech. Závěrem V první části kubánské cyklocesty jsme za necelé dva týdny našlapali asi 400 km a udělali okruh mezi městy Havana-Bahira Honda-Vinales-Pinar del Rio-Soroa-Mariel-Havana. Trasa byla různorodá, vedla podél pobřeží, pahorkatinou, skrz hory i po rovinaté dálnici. Potkali jsme spoustu úžasných lidí, viděli mnoho nádherných míst a i když nás to mnohdy stálo kupu sil a útrap (vedra, komáři, prudké kopce, občas málo jídla a pití), tak rozhodně nelitujeme, že jsme si tuto oblast pro cykloputování zvolili. V následující reportáži za pár dní se podíváme na opačný konec ostrova svobody do absolutně zapadlého regionu mezi Santiago de Cuba, Chivirico, Pilón a Manzanillo. Sledujte tedy i nadále expediční web: www.cyklocestovani.cz , kde naleznete i další podrobnosti. --- foto : Renáta a Martin Stillerovi