Grónsko - země lidí

V létě tu Slunce nezapadá, chladivý sníh a led... Tak bychom mohli charakterizovat největší ostrov naší planety. I když v jazyce Inuitů znamená Grónsko „země lidí“ je tento ledový ostrov daleko více zemí, kde více než kde jinde stále platí kruté zákony „divočiny“ a kde si člověk proti síle přírodních živlů připadá naprosto bezvýznamný a obyčejný. Přibližně 15 % území (velikosti Britských ostrovů) je trvale bez ledu. Celých 85 % povrchu pokrývá mohutný pevninský ledovec, místy silný 3500 metrů a vrstvami sněhu starými až 100 tisíc let. Jen při východním pobřeží se vine 200 kilometrů široký pás nezaledněné krajiny, kde se koncentruje většina z 56 326 obyvatel ostrova. Grónsko leží severovýchodně od Kanady, geograficky je součástí Severní Ameriky, avšak historicky, politicky a ekonomicky se jedná o zemi velmi propojenou s Evropou. Ostrov je autonomní součástí Dánského království, hlavou státu je dánský monarcha, země je řízena vlastní vládou a parlamentem. Hlavní město Nuuk leží na jihozápadě ostrova. Když jsem o cestě přemýšlela, chtěla jsem k sobě parťáka, přestože jsem získala poměrně hodně informací, dokonce se mi podařilo navázat kontakt s manžely Klempířovými, kteří několik let do Grónska podnikají pravidelné výpravy téměř celoročně. I přesto všechno jsem věděla, že půjdu hodně do neznáma, a pakliže k sobě někoho vezmu, bude to člověk, na kterého se budu moci sto procentně spolehnout, ať už se stane cokoliv. Mé kroky začátkem července směřovaly do jižního Grónska… Netrpělivě čekám na odbavení v Reykjavíku a všímám si spolucestujících, převážnou část tvoří starší manželské páry z nejrůznějších konců světa, Islanďané a několik osamělých mužů v mém věku. Letadlo se pomalu zalidňuje a já ještě telefonuji s kamarádem Rosťou, abych se rozloučila, a popřála jemu i ostatním klukům šťastnou cestu domů, zítra téměř po třech letech opouštějí Island. A zase jsem to já, kdo první opouští ostrov, ale tentokráte ho vyměním na pouhých pět dnů za mnohem větší ostrov, který je zahalen do neznáma, tajemna, dobrodružství a poznání. Cesta letadlem trvá 2 hodiny. Dost mě mrzí, že mám sedadlo v uličce, a jen tak smutně koukám po oknu s fotoaparátem v ruce. Ale nic není ztraceno, manželé, kteří se usadili vedle mě, se mi nabídnou, že mi bez problémů udělají snímky z letadla, neboť se právě nacházíme nad ledovými krami. Neváhám a předávám nadšeně fotoaparát… Ještě pár minut zbývá do přistání, a zanedlouho kráčím po schodech dolů a už stojím pevně na grónské půdě letiště Narsarsuarq. Na zádech krosna, v rukou pas, letenka a fotoaparát, vůbec netuším kam se vydat z letiště. Pozoruji dění kolem sebe, lidé tvoří skupinky, kterých se ujímají průvodci, a najednou zůstávám opuštěná. Oslovím jednu dámu, která je při informačním okýnku s prosbou o radu…Kde se mohu prosím ubytovat? Jen několik desítek metrů od letiště se nachází hostel, kam míří čtvrtina turistů, ostatní využijí služeb hotelu. A právě tady poznávám několik zajímavých lidí, díky kterým si nepřipadám sama, a se kterými podnikám společné cesty, sdělujeme si dojmy a zážitky. Jenom se ubytuji a zvědavost mi nedá, musím ven. Městečko na mě působí dost zvláštně, jakoby vylidněné, kolem různobarevné domky, za městem obrovská hromada starých nepotřebných věcí, ve fjordu v dálce plavou ledové kry. Není to pro mě tak silný a výjimečný zážitek, neboť něco podobného, ale přitom zcela rozdílného jsem už viděla, na jihu Islandu Jökulsarlón – ledovcové jezero. K večeři společně usedám s manžely Lorrie a Johnem z USA, Lvem z Ruska a Richardem z Velké Británie. Lorrie a John strávili tři týdny na Islandu a čeká je deseti denní pobyt v Grónsku. Lev má před sebou pět dnů v Grónsku, a ještě než se vrátí do Moskvy, 3 dny prožije na Fayerských ostrovech, Richard má v plánu procestovat celé Grónsko za dva měsíce. Pro následující dny bychom rádi využili nabídky místní cestovní kanceláře, která nabízí řadu možností na trávení volného času. Časně ráno odcházíme do přístavu, pouhým patnáct minut lodí a vystoupíme na protilehlé straně fjordu ve vesničce Qassiarsuk. V roce 1000 př. n. l. Leif Eriksson (syn Erika Rudého) se vrací z Norska již jako křesťan a přiváží s sebou i jednoho misionáře. Z grónských vikingů se stávají křesťané, je zbudován první kostel, který byl pojmenovám po jeho matce Tjodhilde. V Qassiarsuku jsou k vidění rujny Brattahlidu a také replika kostela. Zde byly položeny kořeny křesťanství v Grónsku. Než odpluje loď z přístavu, máme ještě čas na sedmi kilometrovou procházku do Tasiussaqu. Cestou nás provází ovčák, který nahání ovečky, nad hlavami nám krouží sokol. Já, Lorrie a John se musíme již vrátit, abychom stihli loď, opouštíme Richarda, který tu hodlá nocovat. V kulturní místnosti vidím Lva, jak si čte knížku, zdvořile se zeptám, jaký měl den. Celý den si četl, podle něj nebylo ideální počasí na focení. Unavená jdu spát, neboť neděle bude pro mě velmi náročná. John a Lorrie se chystají na kajak a odpoledne na ledovec. Já mám na programu celodenní tůru na ledovec Kuussuup sermia – Narsarsuaq. Studuji mapku a popisek, nenáročná tůra na přibližně sedm hodin. Volím kotníčkovou pevnou obuv, teplé nepromokavé oblečení, namažu se krémem s UV faktorem 25 a vyrážím do neznáma. V polovině cesty potkám výpravu s průvodcem z hotelu. Skupinu tvoří důchodci, hlavou mi bleskne, to přeci nemůže být tak náročné. Po chvíli zjistím, že kolem vody cesta k ledovci nevede, ale že musím přes skálu, na některých úsecích při šplhání velmi pomáhají záchytná lana. Nemám žádný problém, a svižně stoupám, sleduji skupinku pode mnou. Konečně jsem nahoře, ale to ještě netuším, že jsem teprve v polovině cesty, čeká mě ještě klesání a prodírání mezi mechem a travou než konečně uvidím mohutný ledovec. Svítí sluníčko a pěkně opaluje, od ledovce jde chlad, nějakou dobu trávím v bezprostřední blízkosti bílého kolosu, a nasávám ledovcovou atmosféru. Úžasný pocit, když všechnu to energii dáte do lezení, a to co očekáváte, je najednou před vámi. Je čas se vydat na zpáteční cestu. Poznávám, že není jednoduché šplhat po skále a lanech zpět. Dostávám se do míst, kde nemám odvahu jít dolů, a stačí jediné zaváhání…A právě tady si uvědomuji, jak moc mi chybí parťák. Usadím se, a čekám, že někdo půjde nahoru. V dálce vidím Johna s Lorrie, po několika minutách se dostávají až na moji úroveň a ochotně mi podrží lano, abych mohla sestoupit. V ten moment pociťuji neskutečnou úlevu, a taky si uvědomuji, jak moc si člověk může připadat bezmocný. Naučila jsem se neplánovat a věci řešit za chodu, a nikdy jsem ani plánovat neuměla. Tady za vás vše řídí počasí. V pondělí ráno se s Richardem chystáme do Igalika, brzy ráno přicházíme do přístavu, a jelikož nemáme koupený lístek na loď předem v cestovní kanceláři, obáváme se, že možná naše snaha bude marná. Loď je kapacitně pro 15 osob. K našemu překvapení v přístavu nikdo není jen my dva. Proplouváme fjordem Qaqortoq, vychází slunce, mezi oblými horami se drží mlha, jen pár metrů od okraje lodi se houpají ledové kry. Z přístavu Itilleq nás od Igalika děli jen dva kilometry.Igaliko je velmi malebná prostorná vesnička. Konečně vidím Gróňany v pohybu. Neuvěřitelné, něco mi na nich však chybí, možná mi vadí oblečení, které máme my všichni kolem, ale i oni, a přitom jsme stejní,přesto rozdílní, žijeme v 21. století… V úterý ráno se jdu s Lvem odbavit na letiště, oba bychom chtěli místo u okna s výhledem na ledovec, máme opravdu neskromné přání. Ještě bych ráda viděla Narsarsuarq, tentokráte si nenechám ujít pohled na celé město z výšky, a pak už pomalu mířím zpět na letiště…Tu správnou stranu s vyhlídkou na ledovec jsem dostala já. Grónsko rozhodně nepatřilo k zemím o kterých bych snila. Spíše mě přitahovalo to, že jsem tak blízko a mnoho lidí se tam vůbec nikdy nepodívá. Nevyužít příležitosti, která se už nikdy nemusí opakovat?! Jaký je největší ostrov světa? Snad se mi podařilo ho alespoň trochu odtajnit…